Jako dítě byl Filip velmi hitleraktivní dítě. Nepostál, neposeděl, neudržel ruku u těla a neustále pochodoval se vztyčenou pravačkou.
Školní psycholog pan Dietrich poznamenal, že rozverný malý Filípek má zásadní problémy s koncentrací a doporučil letní pobyty v příslušných táborech. Na zbytek roku předepsal medikaci.
Nepomáhaly však ani koňské dávky Defašolu, které bral nalačno ráno, v poledne i večer, ba ani noční čípky Antinacinu.
Slibnou léčbu pomocí elektrošoků odmítli lékaři předepsat, protože hrozilo, že Filipova pravačka zůstane trčet už natrvalo.
Jeho matka, vášnivá propagátorka homeopatie, mu pečlivě dávkovala svou lásku a proto se Filip v dospělosti rozhodl vydat knihu Paraziti v nás, kde otevřeně hovoří o svých imaginárních kamarádech Heinrichovi a Dolfim, kteří mu pomáhali si zachovat příčetnost v nelehkých dobách studií mateřské a základní školy.
Malý Filípek byl velmi snaživým dítětem, zejména ve škole. Už jako malý prvnácek byl na hodinách vždycky tím, kdo zvedal pravici nad hlavu jako první.
Ve všem byl ale drobný hákáček. Netrvalo dlouho a Sáře Goldflamové – třídní učitelce židovského původu – ztuhl smích na rtech, když si uvědomila, že malý Turek se ve skutečnosti nehlásí…
V pozdějším dětství se stal Turek nadšeným návštěvníkem Matějské pouti, kde mu zcela učarovala oblíbená dětská atrakce jménem autodrom.
Tato záliba vydržela Filipovi až do dospělosti, kdy se stal profesionálním závodníkem. I tehdy však závodil výhradně v juniorských kategoriích.
Ukázalo se totiž, že spíše než autíčka jej baví především samotné závodění s dětmi.
